Knihy

18. ledna 2009 v 16:22 | www.egmont.cz |  Knihy-Stephenie Meyer
tady máte obrázky knih






a tady si zakoupíte knihy přes net
na závěr obal Rozbřesku a ukázka




























Nikdo se na tebe nedívá, ujišťovala jsem se. Nikdo se na tebe nedívá. Nikdo se na tebe nedívá.
Ale protože jsem nedokázala přesvědčivě lhát ani sama sobě, musela jsem se ujistit.
Zatímco jsem seděla a čekala, až se na jednom ze tří semaforů ve městě rozsvítí zelená, koukla jsem se doprava - paní Weberová v minivanu ke mně byla otočená celou horní půlkou těla. Upírala na mě oči, až jsem sebou trhla. Udivilo mě, že nesklopila pohled a netváří se rozpačitě. Zírat takhle na lidi je přece hrozná nevychovanost, no ne? Nebo v mém případě už tohle pravidlo neplatí?
Pak jsem si vzpomněla, že jsou v oknech kouřová skla, takže ona asi ani netuší, že jsem to já, kdo sedí uvnitř, natož aby tušila, že jsem ji načapala, jak se dívá. Snažila jsem se trochu utěšit tím, že vlastně nezírá na mě, ale na moje auto.
Moje auto. Ach jo.
Podívala jsem se doleva a zasténala. Dva chodci stáli na chodníku jako přimrazení, takže si ani nevšimli, že by měli přecházet. Za nimi vykukoval pan Marshall skrz výlohu svého obchůdku se suvenýry. Alespoň že neměl nos přitisknutý na sklo. Zatím.
Rozsvítila se zelená a já jsem ve snaze uniknout bez přemýšlení dupla na pedál - normálně, jak bych na něj dupla, kdybych chtěla přimět k pohybu svůj starý náklaďáček.
Motor zařval jako útočící panter a auto poskočilo dopředu tak rychle, že mě to přitisklo do černého koženého opěradla a žaludek se mi připlácl k páteři.
"Kruci!" vyjekla jsem a nohou hmatala po brzdě. Tentokrát už jsem si dala pozor a jen jsem na pedál zlehka ťukla. Auto stejně okamžitě zastavilo.
Neodvažovala jsem se podívat, jaká je reakce okolí. Jestli měl dosud někdo pochybnosti o tom, kdo řídí, teď už to věděl na beton. Palcem u nohy jsem zlehka stlačila plynový pedál o půl milimetru dolů a auto zase vyrazilo vpřed.
Podařilo se mi dojet k cíli, benzínové pumpě. Kdybych neměla prázdnou nádrž, nejela bych do města vůbec. Poslední dobou jsem se dokázala obejít bez spousty věcí, jako jsou třeba cereálie k snídani nebo tkaničky do bot, jen abych se nemusela ukazovat na veřejnosti.
Ve spěchu jsem během pár vteřin odklopila kryt nádrže, odšroubovala uzávěr, oskenovala kartu a zasunula čerpací pistoli do nádrže. Čísla na displeji jsem ovšem k rychlejšímu pohybu donutit neuměla. Loudavě poskakovala, jako by mi to dělala naschvál.
Bylo zataženo - typicky pošmourný den v městečku Forks ve státě Washington, ale já jsem přesto měla pocit, jako kdyby na mě byl namířený reflektor, aby upozorňoval na jemný prstýnek na mé levé ruce. Pokaždé, když jsem tak jako teď cítila pohledy lidí v zádech, mi připadalo, jako kdyby z prstýnku vyzařoval neonový nápis: Koukněte sem, koukněte sem!
Takové hloupé rozpaky nebyly na místě. Vážně mi záleželo na tom, co lidé - kromě táty a mámy - říkají na moje zasnoubení? Na moje nové auto? Na moje záhadné přijetí na prestižní školu? Na svítivě černou kreditní kartu, která mě teď pálila v zadní kapse kalhot?
"Jasně, vždyť je to fuk, co si myslí," procedila jsem skrz zuby.
"Ehm, slečno?" zavolal na mě mužský hlas.
Otočila jsem se a okamžitě mě to zamrzelo.
Vedle nablýskaného SUV se zbrusu novými kajaky přivázanými na střeše stáli dva muži. Ani jeden z nich se nedíval na mě; oba zírali na moje auto.
Já osobně jsem to nechápala. Stěží jsem od sebe dokázala rozeznat symboly Toyoty, Fordu a Chevroletu. Tohle auto bylo nablýskané, černé a krásné, ale pro mě to bylo pořád jenom auto.
"Omlouvám se, že vás obtěžuju, ale mohla byste nám říct, jak se jmenuje to auto, co řídíte?" zeptal se ten vysoký.
"No, přece Mercedes, ne?"
"Ano," přitakal muž zdvořile, zatímco jeho menší přítel nad mou odpovědí obrátil oči v sloup. "To vím. Ale říkal jsem si... není to Mercedes Guardian?" vyslovil s úctou. Napadlo mě, že by si dobře rozuměl s Edwardem Cullenem, mým... snoubencem (vážně nemělo smysl před tím slovem uhýbat, když do svatby zbývalo jen pár dnů). "Ty prý nejsou k dostání ještě ani v Evropě," pokračoval chlapík, "natož pak tady."
Zatímco očima objížděl linie mého auta - podle mě se nijak moc nelišilo od jiných sedanů Mercedes, ale co jsem o tom věděla? -, já jsem se zamyslela nad pojmy jako snoubenec, svatba, manžel atd.
Pořád jsem si to v hlavě nedokázala srovnat.
Na jedné straně jsem byla odmalička vedená k tomu, aby se mi protivilo už samotné pomyšlení na načančané bílé šaty a kytice. A nejen to, hlavně jsem si nedokázala dát dohromady ten úctyhodný, usazený a nudný pojem manžel se svým vnímáním Edwarda. Bylo to jako navléknout anděla do obleku účetního; nedokázala jsem si ho představit v žádné obyčejné roli.
Jako vždycky, když jsem začala myslet na Edwarda, mě pohltil závratný vír představ. Ten cizí člověk si musel odkašlat, aby upoutal mou pozornost; pořád čekal na odpověď ohledně modelu a výroby auta.
"Nevím," odpověděla jsem po pravdě.
"Vadilo by vám, kdybych si ho vyfotil?"
Chvilku mi trvalo, než jsem to pochopila. "Vážně? Vy se s tím autem chcete vyfotit?"
"Jasně - nikdo mi nebude věřit, když nebudu mít důkaz."
"Aha. Jistě. Fajn."
Rychle jsem vytáhla čerpací pistoli a zalezla si na přední sedadlo, abych se schovala, zatímco ten nadšenec vytáhl z batohu profesionálně vypadající foťák. S kamarádem se pak vystřídali při pózování u kapoty a pak se šli fotit k zadnímu konci.
"Stýská se mi po náklaďáčku," zakňourala jsem si pro sebe.
K Edwardovu velkému - až příliš velkému - uspokojení ze sebe můj náklaďáček vydal poslední zahrkání jen pár týdnů poté, co jsme se dohodli na tom nevyrovnaném kompromisu. Jednou z Edwardových podmínek totiž bylo, že mi bude smět vyměnit náklaďák, až se rozsype. Edward tvrdil, že se to prostě dalo čekat; můj náklaďáček měl za sebou dlouhý a hodnotný život, takže vydechl naposled z přirozených příčin. Tvrdil Edward. A já jsem samozřejmě neměla možnost si tohle jeho tvrzení ověřit a pokusit se vzkřísit svůj náklaďáček z mrtvých vlastními silami jsem nedokázala. Můj oblíbený mechanik -
Okamžitě jsem tu myšlenku utnula, nechtěla jsem si dovolit domyslet ji do konce. Raději jsem poslouchala hlasy mužů venku, ztlumené stěnami auta.
"... na videu na internetu na to šli s plamenometem. Ani to nezkrabatilo barvu."
"No jasně že ne. Po tomhle mazlíkovi bys mohl přejet tankem. Tady ale nemá zrovna typické odbytiště. Navrhovali ho hlavně pro diplomaty na Středním Východě, obchodníky se zbraněmi a drogové magnáty."
"Myslíš, že ona je něco takového?" zeptal se ten menší tišším hlasem. Sklopila jsem hlavu a tváře mi hořely.
"Hm," řekl ten vysoký. "Možná. Nedovedu si představit, nač bys tady potřeboval sklo proti střelám a dvoutunové pancéřování. Musí mít namířeno někam, kde je to riskantnější."
Pancéřování. Dvoutunové pancéřování. A sklo proti střelám? Hezké. Kam se podělo staré dobré neprůstřelné?
No, alespoň to dávalo jistý smysl - pokud měl člověk zvrácený smysl pro humor.
Tedy, ne že bych nečekala, že Edward zneužije naší dohody, aby mi mohl dát mnohem víc, než sám dostane. Souhlasila jsem, že mi může koupit jiné auto, až můj náklaďáček doslouží, ale samozřejmě mě nenapadlo, že ta chvíle nadejde tak brzy. Když jsem byla přinucena uznat, že z náklaďáčku už se stala nepojízdná vzpomínka na klasiku jménem Chevrolet Chevy, která mi zůstala trčet před domem, dobře jsem věděla, že Edwardova představa o vozidle, které by ho mělo nahradit, mě zaskočí. Stanu se kvůli němu terčem pohledů a pokoutních řečí. V tom jsem měla pravdu. Ale ani v nejčernějších představách by mě nenapadlo, že dostanu auta hned dvě.
Jedno na "předtím" a jedno na "potom", vysvětlil mi Edward, když jsem se zlobila.
Tohle bylo auto na "předtím". Řekl mi, že je vypůjčené, a slíbil, že ho po svatbě vrátí. Celé mi to vůbec nedávalo smysl. Až doteď.
Haha. Protože jsem byla tak lidsky zranitelná, tak náchylná k nehodám, tak často obětí své vlastní nebezpečné smůly, nutně jsem pro svou bezpečnost potřebovala auto, které odolá i tanku. Jak legrační. Byla jsem si jistá, že společně s bratry se tomu vtípku mně za zády ohromně nasmáli.
Ale co když, co když náhodou, šeptal mi v hlavě tenký hlásek, nejde o žádný vtípek, ty trdlo. Možná se o tebe vážně tolik bojí. Tohle by nebylo poprvé, kdy to s těmi ochranitelskými snahami trochu přepískl.
Vzdychla jsem.
Auto "na potom" jsem ještě neviděla. Bylo schované pod plachtou v nejzazším koutě Cullenovic garáže. Věděla jsem, že většina lidí už by se dávno podívala, ale mě to vážně nezajímalo.
Na tom autě asi žádné pancéřování nebude - protože po líbánkách už ho nebudu potřebovat. Doslovná nezničitelnost byla jednou z mnoha výhod, na které jsem se těšila. Nejlepší na tom, být Cullenová, nebyla drahá auta ani úctyhodné kreditky.
"Haló," zavolal ten vysoký muž a udělal si z dlaní kukátko ve snaze nahlédnout dovnitř. "Už jsme skončili. Mockrát děkujeme!"
"Není zač," zavolala jsem na něj. Pak jsem celá napjatá nastartovala motor a sešlápla pedál - velice jemňoučce - dolů...
Bez ohledu na to, kolikrát jsem jela tou známou cestou domů, stále jsem se nedokázala přinutit přestat si všímat těch deštěm vybledlých letáčků. Každý z nich, přilepený k telefonnímu sloupu nebo k pouliční ceduli, byl jako čerstvá facka. Zasloužená facka. V duchu jsem se vrátila k myšlenkám, které jsem předtím tak rázně utnula. Na téhle silnici jsem jim nedokázala uniknout. Ne když tu všude byly obrázky mého oblíbeného mechanika, které na mě v pravidelných intervalech vyskakovaly.
Mého nejlepšího přítele. Mého Jacoba.
Plakátky s nápisem NEVIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? nebyly nápadem Jacobova otce. Byl to můj otec, Charlie, kdo ty letáčky vytiskl a vylepil po celém městečku. A nejenom ve Forks, ale i v Port Angeles, Sequimu, Hoquiamu a Aberdeenu a v každém dalším městě na Olympijském poloostrově. Postaral se, aby ty letáčky visely na zdech ve všech policejních stanicích ve státě Washington. Jeho vlastní stanice měla na hledání Jacoba vyhrazenou celou nástěnku. Nástěnku, která k Charlieho velkému znepokojení a zklamání byla téměř prázdná.
Můj otec nebyl zklamaný jenom malou odezvou. Zklamal ho hlavně Billy, Jacobův otec - a jeho nejlepší kamarád.
Protože Billy se do pátrání po svém šestnáctiletém "uprchlíkovi" nezapojil. Protože Billy odmítl vylepit letáčky v La Push, rezervaci na pobřeží, která byla Jacobovým domovem. Protože se k Jacobovu zmizení stavěl odevzdaně, jako kdyby s ním nemohl nic dělat. Protože říkal: "Jacob už je dospělý. Vrátí se domů, až bude chtít."
A zklamala jsem ho taky já, protože jsem stála na Billyho straně.
Ani já jsem nechtěla vylepovat plakáty. Protože jsme s Billym oba věděli, kde Jacob je, nebo jsme alespoň měli hrubou představu, a taky jsme věděli, že toho chlapce nikdo neviděl.
Při pohledu na letáky mi jako obvykle narostl v krku velký tlustý knedlík a začaly mě pálit oči. Byla jsem ráda, že tuhle sobotu odjel Edward pryč na lov. Kdyby mě tu teď viděl, taky by se cítil hrozně.
Samozřejmě, to, že byla sobota, mělo i svoje nevýhody. Jak jsem pomalu a opatrně zatáčela k nám do ulice, uviděla jsem na příjezdové cestě před domem tátovo policejní auto. Zase dneska vynechal rybaření. Pořád měl špatnou náladu kvůli svatbě.
Takže jsem si z domu nemohla zavolat. Ale já si musela zatelefonovat...
Zaparkovala jsem u obrubníku za skulpturou Chevyho a vytáhla z přihrádky mobilní telefon, který mi Edward dal pro naléhavé případy. Vyťukala jsem číslo a položila prst na červené tlačítko, zatímco telefon vyzváněl. Co kdyby.
"Haló?" ohlásil se Seth Clearwater a já jsem si úlevně oddychla. Byla jsem moc zbabělá na to, abych dokázala mluvit s jeho starší sestrou Leou. Její slova o tom, že mi "ukousne hlavu" jsem nedokázala brát úplně na lehkou váhu.
"Ahoj, Sethe, tady je Bella."
"Jé, nazdárek, Bello! Jak se máš?"
Nervozitou jsem nemohla promluvit. Zoufale jsem potřebovala ujištění, že je vše v pořádku. "Fajn."
"Voláš, co je nového?"
"Ty jsi jasnovidec."
"To sotva. Nejsem žádná Alice - ale tebe mám přečtenou," dobíral si mě. Z celé quileutské smečky v La Push jenom Sethovi nedělalo potíže nazývat Cullenovy jmény, natož o nich vtipkovat, jako například teď o mé téměř vševědoucí budoucí švagrové.
"Já vím, že máš." Na chviličku jsem zaváhala. "Jak je mu?"
Seth vzdychl. "Pořád stejně. Nechce mluvit, i když víme, že nás slyší. Snaží se nemyslet lidsky, víš. Řídí se jenom instinkty."
"Víte, kde teď je?"
"Někde v severní Kanadě. Ale nevím v které provincii. Ze státní hranice si nedělá těžkou hlavu."
"Nějaký náznak, že by mohl..."
"Nevrací se domů, Bello. Je mi líto."
Polkla jsem. "To neva, Sethe. Věděla jsem to, ještě než jsem se zeptala. Jenže bych si to hrozně přála."
"Jo. To my všichni."
"Díky, že se mnou mluvíš, Sethe. Já vím, že ti za to ostatní nadávají."
"Nedá se říct, že by ti kdovíjak fandili," souhlasil vesele. "I když mi to připadá trochu na hlavu. Jacob si vybral svou možnost, ty svou. Jakeovi se jejich postoj nelíbí. Taky ovšem není kdovíjak nadšený, že se na něj vyptáváš."
Vydechla jsem. "Myslela jsem, že s vámi nemluví?"
"Nemůže před námi všechno utajit, i když se moc snaží."
Takže Jacob věděl, že o něj mám starost. Nebyla jsem si jistá, jak to mám brát. No, aspoň ví, že jsem neodkráčela vstříc zapadajícímu slunci a myšlenky na něj nehodila úplně za hlavu. Třeba se bál, že něco takového udělám.
 


Komentáře

1 Gábina | E-mail | 19. ledna 2009 v 16:15 | Reagovat

máš hustej blog

2 Majitelka blogu | E-mail | Web | 19. ledna 2009 v 16:50 | Reagovat

díky ty taky

3 margaret | 15. února 2009 v 20:19 | Reagovat

supr, ale meyerová napsala i jiný knihy, ne?

4 Majitelka blogu | E-mail | Web | 26. února 2009 v 21:32 | Reagovat

margaret jo to jo ale tohle je blog o stmívání

5 tasha | 23. listopadu 2009 v 13:53 | Reagovat

prosímtě, změn si barvu písma, dost hrozně se to čte. Mám si zlikvidovat oči nebo co?

6 Majitelka blogu | 23. listopadu 2009 v 18:13 | Reagovat

A jakou byste navrhovala pani chytrá 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama